Jaroslav Pížl
(*1961) Básník, prozaik, hudebník, autor písňových textů a hudby. Držitel Ceny Jiřího Ortena (1992). Žije v Praze.
Nacházíte se na stránce: Autoři /
Jaroslav Pížl
Jezero
Znovu se vracet na ony břehy,zas vlnám naslouchat: pod patou pláž a průsmyk nadohled:
ledovců led teď blesky žíhá vzduch...
Znovu se vracet na ony břehy, kroky opisovat kruh...
zas vlnám naslouchat zraky napřaženy v přítmí postupujícím:
průsmyk z dohledu, pod patou: pláž.
V srdci: jiné ženy stín...
Rychleji vlnobití ke břehům se hne:
znovu se vracet sem: na břehy osudné:
ledovce temné a neplanoucí zřít zas v proudech šera,
průsmyk již rovněž neviděný,
v srdci: stín jiné ženy: s ním přít se v přítmí u jezera...
Tuhletu
Tu.Tu chci.
Tuhletu.
Pěst olíznu si po hřbetu...
Tu: ty vlasy barvy popela a písku,
ty oči, které nablízku mi hoří,
když její siluetu minu podoben stínu,
jenž vůni blínu žluči krve v držce cítí...
Tu chci.
Tuhletu.
Téhleté toužím vysoustružit rukama v pase nový tvar...
Tu.
Tuhletu.
Pěst olíznu si po hřbetu:
jak pálí na jazyku žár,
jímž kůže sálá mi:
jak mezi skalami,
jež o polednách pukají a planou,
jít za tou zrakem dotýkanou
a z dálky vida ji dál syčet:
tuhletu:
zní to jak vyhlášení války:
čelisti drápy paže mé
za letu ukřižují tělo archanděla:
pode mnou celá otevři se
jako poušť a nebe...
Chci tuhle, tu:
to jest:
tebe.
Luna putuje
Luna parami putuje, květy pálí, v srdci krev mi hnije:temná energie odtud vyvěrá:
ze srdce a pak:
ústy: vzhůru k Luně, jež parami se žene jako zmaru znak.
Ze srdce a z tlamy cosi vyvěrá mi: purpurové vlny, jež šikmo k Luně míří:
vzduch houstne, štíři běsní...
Nesni. K nebi hleď: teď Luna parami se žene, květy pálí, cosi bezejmenné v srdci hnije, vůkol jen temná energie, štíři běsní...
Nesni, ksichte: teď prostor ohledávej zrakem: viz Lunu putující purpurem zalévánu.
Viz, tanči, vyj...
Ona pohasne až k ránu.
Luna parami putuje. Kde tančit chtít: pár pat se boří.
Luna parami se žene, močály napříč, skrz.
Kde tančit chtít, tam rytmů vzdálených jen slyšet klus.
Pár pat se boří, břicho zataženo, nebe jak uhlí hoří rozžhavené...
Rtů sten, když Luna parami se žene...
Pár pat se boří na dno blat, boj trvá: břicho zataženo,
nebe jak uhlí hoří větrem rozžhavené..
V lebce tvou tvář, která souzena mi močály bez konce mne žene...
Za námi rytmy slyšené jen z dálky, navěky v lebce tvoji tvář:
trvá čas války...
Teď Luna nad močály matní a rytmů vzdálených jen slyšet klus...
Břicho zuby zatni:
na březích tančit zkus.
Jsme v namibii
Jsme v namibii,v žáru poledním si ovíjíme hlavy...
Jsme v namibii:
vysoko vyklenuto rozpálené nebe,
z dálky bubny bijí:
hlavami o zem královny černolebé:
patami pozvedají popelavý prach:
jsou naše hlavy ovíjeny jím jak orchideje:
co tvoje bylo, nyní mé je...
Dým připomínajíce pnou se naše těla:
cos chtěla - máš:
pode mnou zazmítáš se jako ve vlnách:
prach námi pozvedaný zvířaty je zřen a z dálky bubny bijí...
Jsme v namibii:
vysoko vyklenuto rozpálené nebe:
královny černolebé patami ryjí prach v žáru poledním:
jsem skrze něhu k zuřivosti dohnán tělem tvým:
zvířaty zřen je nahé požírám...
Pomine den, je noc:
jsme tady,
v namibii...
Každý:
sám.
Kůže
Kůže klisny:v spánku převracet se, klít:
zas spatřit ve tmě úplet boky napínaný, kůži, krajky
— jakoby její šál mi hrdlo stahoval zas po celou noc:
v spánku převracet se, spát jen zpola
- zpola snít:
z kůže vysvlékat se vidět klisnu krajtu zmiji:
těla v kouři snoubící se na japanerii...
obrys Lunou vyznačený zas po celou noc:
vlna boku, břicha: v těle žár:
nemoci spát — hodiny převracet se v řece ticha;
klisny nepřítomné dotýkat se dlaní:
zas jako včera hledět na ni
oči rozpáleny vlnou kůže, krajek tříští...
Noc k ránu natočí se...
a k noci příští.
Šaty
Ty šaty:to, co kol lokte ovíjím si mysle na tě.
Ty šaty, šál:
v palici, v těle vrchovatě šťáv, jež pohnou-li se jím,
je to jak kdyby trefoval mne šlak,
jak kdybych bolehlav si dal...
to nezdá se mi - bdím:
ty šaty pálí na dotek,
ten šál je k zešílení hebký:
to, co kol lokte pomalu si ovíjím,
co kolem lebky jako dým se vine mi...
Zrak vzplane, ústa oněmí:
šál svíjí se jak had,
pod šaty těžkne tělo...
Hlad:
hlad po něm mi krkem kroutí,
v pase láme mne:
vichřice křik odervou ti:
tělo nepřítomné, tajemné
jak v tichu pouště pohyb písku:
úprkem přes ni ke mně leť...
přijď:
zvláčnět
při mém stisku.
Anděl
Nad lící andělskou dvé očí andělských:nastav mi ústa, milá...
To anděl zkouší měkce, ladně mě tu:
jako by růže za svítání porozvila na dně luk ulitu
květu.
Nad lící andělskou: štít čela: oblouk luku. Slyš:
stěna hluku půlí noc: to klisny klus se blíží... Nastav mi bok, má milá...
Drcena země těla tíží.
Nad lící andělskou: nadlidský jas:
v ten čas, kdy žehnalas mi, jak ty jsem jasný byl:
jako by růže za svítání porozvil se kalich na dně
luk,
jako bych pil ten hluk a sálal ticho ven...
Tak stáli jsme tu: květ — stín květu:
ty mírná, já:
nermoucen.
Jezy
Zde ztichlé jezy, tůně nad nimi...Zde vody nezčeřeny lovícími tvory:
zde čas se neodvíjí vpřed...
Zrcadla hladin nezrcadlí hory, modré nebe
- zrcadlí propast hvězdné noci vodní svět.
A přejde-li přec vlna k protějšímu břehu,
pak tebe spatřím obracet se břichem k Luně bledé:
tvé tělo vodu rozlomí jak vlnu sněhu,
než ponoříš se zpátky na dno tůně...
Zas ztichlé jezy: hořká vůně:
každou noc kolem krok můj vede...
Jeskyně
Žiji v jeskyni.Vdechuji vodu - vydechuji dým.
Komu podoben jsem, zvím z podobenství:
korábu v jeskyních kotvivšímu, korábu, krabu, kralevici...?
Žiji v jeskyni,
v jeskynní sluji jsem tvor bdělý, spící...
Vdechuji vodu - vydechuji dým:
oblaka par se valí podzemím:
oblaka par jak z moří plných ledu:
dým lodí vyhořelých za kalného rána...
V podzemí bdím se srdcem ztemnělým:
kralevic? krab? říci nedovedu...
Mým bděním
krajina však:
podminována.
Vodní svět
Sám ze sebe se líhnu:bolesti nevyhnu se.
Hnus: kůže mi praská pod náporem svalů:
kat aby to spral: sprostoty dávím:
dál a dál se tlačím z larvy ven rván svalovými stahy...
Je z míry možná vyveden, kdo sleduje,
kterak sám ze sebe se syče líhnu nahý,
ano, i hnusem hne se to v něm snad.
Chm: měl by se zdekovat...
Sám sebe opouštím trhaje nožem spáru krunýř kůže:
ach, jaký žár!
Z etuje bortící se vplynu v nový tvar:
jak kov, jejž zpevnit může zas jen chlad...
Ach, jezera a řeky s jezy ledovými!
Pod plochu vašich hladin hladce vklouznout smět...
Plout proudy pružný,
jednolitý s nimi...
šerosvit vůkol.
Vůkol:
vodní svět.