Zaživa

Píšu o tom
a nechci na to myslet

Nemám potuchy
proč se vždycky upnu na jedno slovo
nějaké takové slovo
na kterém nakonec ztroskotám

"To se ti stalo ještě

zaživa?"

Toho odpoledne jsem se v tom trochu potácel
vzadu po louce
a z trávy mě sledovala černobílá kočka
Byl to můj konec
Najednou jsem viděl že k ní všechno vede
a že se jí
jak tam sedí
nedokážu vyhnout

Viděl jsem se jak natruc měním směr
a mířím jinam
jenom kvůli ní
ale stejně průhledně marně
zase jinam zase nazpátek

Buď nepřímo k ní
Nebo rovnou

Uzel se stahoval dokud přede mnou neutekla

Uzel
zase jedno z těch slov

Sotva se za nějakým takovým pustím
už na jeho místě začne číhat něco
s čím jsem si vůbec nikdy neměl začínat

A pak už nepomůže ani škrt ani útěk
za jiným slovem
Žádné není jiné
A všechna si to navzájem umějí připomenout

Necítím už báseň ale jen studený stisk
že nikdo z nás živých
by asi nechtěl doopravdy vědět
natož prožít
co může taky znamenat

zaživa

Dokud to přede mnou neuteče
Jako tenkrát