Seznámení

Slunce se usmívá jako měsíček na hnoji a jeho paprsky neúprosně zahánějí vše živé do konejšivého stínu. V pravé poledne, odkud si je slyšet nasládlou melodii foukací harmoniky a nad asfaltkou se tetelí vzduch jako vlny oceánu. Je klid – i sebemenší pohyb je k smrti namáhavej úkon, jenž s chutí necháš na odpoledne, kdy slunce vleze do hory a kočky začnou s divokým mrouskáním jako každou noc tohoto léta.
Neúnavná píseň v podání harmoniky se pozvolna přibližuje a již vnímáš i směr, kterým se chca nechca otáčíš. Veselá postavička z džezu tě zaujme strakatým oblečením. Na nohou volné sandály co každou chvíli ledabyle nakopnou ňákej ten kamínek vprostřed cesty. Červené bermudy a strakatej vzor na růžový košili s krátkým rukávem, pod níž je dirkovanej nátělník tě ujistí v názoru, že básník jde rovnou z Havaje. Jeho rozpuštěné tmavé vlasy s modrými brýlemi a věčný úsměv jen dokreslují obličej, jenž zrovna špulí rty vstříc harmonice. Na rameni zavěšená plechovka od plynový masky s flaškou Rumu, jsou jediným zavazadlem, kterému byla zřejmě dána důvěra na letní putování.
Jde sám pln humoru, jenž šíří okolo sebe jako ňákej ohňostroj. Krajina kterou právě prošel jako–by ožila novou záplavou života, smíchu a radosti. Rozpustile se nakloní, přestane hrát a jen tak náhodou mi nabízí bonbón rovnou z hodinek. Jsou to takové ty dětské hodinky co mají uvnitř schované bonbónky. Che, letos jsou toho plný krámy. „Né dík!“ Asertivně ho odpaluji elegantním lobem co nejdál od sebe. „a co takhle radši panáka?“ nenechá se odstrčit hnedka na poprvé. „To jako na kuráž?“ Pouštím se opatrně do rozhovoru.
Je krásně teplo a já zase sedím na nějaký z těch laviček co jich jsou obyčejně plný parky a pozoruju cvrkot, jenž mi zní kolem uší jako nasládlá chuť orchestrionu. Pamatuji se, že jako malej kluk jsem hrozně rád chodil na Letnou k zámečku, kde snad od pradávna vyhrával, ale hlavně se točil starej dřevěnej kolotoč v takovým stylovým altánu. Starý a časem zašlý koně jejichž zpuchřelá kůže na zádech jevila již značné známky oježdění a červotočem zesláblé zábradlí a zatuchlina jako ve staré babiččině truhle tak to jsou vzpomínky, které se mi vybaví pokaždé když jdu okolo.
V hlavě mám však i místo na tu starou paní, jenž u kolotoče prodávala takové ty barevné balónky na gumičce a já pokaždý hrozně toužil mít ho pořádně zavěšenýho na kole. Tak dlouho jsem jezdil na kolotoči, tak dlouho jsem otravoval až jsem si ho skutečně vydyndal. No – chvilku i péroval pak se gumička čert ví proč přetrhla a já počal zkoumat i vnitřek roztomilé hračky. Samá sláma byl jsem zklamán, protože tak dlouho jsem po něm prahnul až jsem zjistil, že je to pouhé nic zabalené do blejskavýho papíru a převázáno sakra tenkou gumičkou.
Vzpomínky jsou pryč, nebo je snad odnés čas, ale ta hudba z orchestrionu, jenž doprovázel kolotoč na své věčné pouti, ten zvuk co byl hnacím motorem klukovské nevinné fantazie, tak ten se nezapomíná.
„Tak jó – srkni si rovnou z láhve, skleničky jsem pro dnešek nechal doma.“ Navracím se do reálu a zjišťuji, že na lavičce sedíme už dva. Pozvolna sklapnu bloček do něhož si neustále dělám ňáký ty poznámky – píši básně a někdy snad ochutnám i povídku. Své oblíbené péro značky Parker uložím do pouzdra, zvedám hlavu a jen tak mezi mrknutím oka prohodím:
„Co jsi povídal o tom panáku – dnes bych si jednoho docela dal.“