Básně I.

Před bolestí se neutíká
v životě zbytečně zmateném.
Trápení v srdci je zapíchnutá dýka!
... a ho'te po mně kamenem.

Jednoho dne jsem nastavila uši
a zaslechla zpěv tvých prstů a tanec řeči.
Zopakovala jsem si harmoni,
v dálce zaslechla paralelu kvinty lesních rohů
a složila pěkný doprovod.
Zapoměla jsem pravidla správné kompozice.

Mlčí hladina rybníka,
rákos šepotá osudy ryb,
čas po vlnkách v tichosti utíká,
a jenom v dálce, zas bude líp, zas bude líp...

Panenka Maria plakala
v kapličce, byla z kamene.
Ježíše na klíně chovala
chudinka, kdopak si vzpomene.

Les plaché světlo spolykal
v útrobách divoce zasténal z hladu,
bledý měsíc se o špičky stromů popíchal,
zbloudilé hvězdy mu zbraňují v pádu.

Pálí se lidi na hranici pochopení
s bolestnou obavou, a3 nikdo nevybočí.
Život, smrt, že spravedlnost není?
Přinejmenším... a přece se točí, přece se točí...

Jsem zkrátka dřevo,
na omak hladké...
pletu si vpravo, netrefím vlevo
jsem živé dřevo, někdy prý sladké.