Hannah Hallerová
Když se Hannah narodila, bylo jejím rodičům dohromady přesně sto let. Na Svět přišla 8.8. a její iniciály jsou H.H. H je 8. písmeno abecedy. Někomu by to mohlo evokovat nácky, ale opak je pravdou, Hannah otevřeně podporuje Israel. A ještě jedna glosa mezi řádky, jméno Hannah se čte stejně zepředu i zezadu. "MetroSlamerka co Vám svými verši tepny přiškrtí."-OL
http://liter.cz/Autori/34405-info.aspx
Poutník
Rozhodl se. Nastupuje do nočního vlaku, odjíždějícího na hluboké slatiny. Koleje končí a vagón se mění v Cháronovu bárku, kde není kormidla, ani pádel. Ve svitu měsíce je na druhém břehu vidět odlesk šakalích očí a rudá záře očí vlkodlačích.
Sklo pod kůží na dlaních, zarostlé po dlouhá období nočních šarvátek v temných lesích a parohy z křišťálu, ulovené kdesi nedaleko, tíží a nutí ke zvracení.
Plácnutí a znova, zase a zas, plácání křídel vodních ptáků. Neslyšných ve svém hlučném odpoutávání se od bezedné hladiny.
Voda jako eben, olejovitá, hustá a těžká. Mrtvý pramen. Tolik by si přál vyschnout a nebýt, avšak lojovitost jeho vody potřebuje miriádu ohnivých koulí, aby alespoň nepatrně pozbyl na obsahu.
Nehnutě. V Bezvětří. Ticho a temnota. Měsíc se navždy ztratil své planetě a teď bloudí všemi známými galaxiemi, aby si alespoň matně vzpoměl na její tvář. Měl se jí držet za ruku, avšak její ruka mu byla tak hluboce odporná, tak kluzká a bezkrevná, že se neudržel.
Lituje každého okamžiku od svého početí až do své smrti. Tak rád by věděl, co se to kdysi stalo a proč musel odejít. Jantar v jeho útrobách tíží a řeže jako ostré zobáky lačných krkavců.
Bárka se opět vydává na svou nekonečnou pouť a on cítí pod jazykem amulet z lastury, jež je důkazem její lásky. Házejte hlínu! Házejte kameny! Ty tamtamy bušící na víko z černého kartónu je to jediné, co ještě zbývá. Nechci květiny, květiny nikdy neexistovaly. A písně? Neslyším! Zkornatělým jazykem přejede přes ostří amuletu a ucítí chladnou krev. Jen její chuť, tak kovovou a tak známou z nejednoho proniknutí.
Propádává se níž a níž. Musí to zastavit a nemůže se pohnout. Pak jen lehké "cvak" a hvězdnatá obloha se sedmi měsící je tak blízko, že natáhne-li paži, může se dotknout.
Bez prostoru, bez lásky, bez naděje. Jen bytí v nejryzejší podobě.
Sám se sebou, ve své opuštěnosti, na věky věků rozmlouvajíc s Měsícem, který kdysi patřil k jeho Planetě.
Po celé věky mu nabízí ruku, chladnou, vlhkou, kluzkou, bezkrevnou.
Osahává jej a lačně líbá. "Vrať se!" avšak sám není schopen udat směr, odkud by se rád vrátil na věčnost.
Okoralé rty, vlasy slepené tukem laní, které uštval. Vousy a sliny a zbytky slov. Ve vyzáblé nahotě, na břehu toho, co bylo Oceánem a teď je zoufale prázdné, natahuje své bílé tělo k něčemu, co bylo Nebem a teď je zbytečně přeplněné.
A jenom ssinalé měsíce opuštěné svými Planetami jsou svědkem jeho nesmírné, zbytečné, vypoulené námahy. Snahy spojit oceán alespoň s jedním z měsíců a zamezit pravidelnosti, nudě, stereotypu.
Přetrhnout ten věčný rituál přílivů a odlivů důší a těl a ohňů, hořících kdesi, kdesi za rudým obzorem touhy a bezedného zoufalství.
Šachová partie
Čas hraje šachy se Smrtí,
ta když vyhraje tak vstane,
kostnatou paží gesto nesmlouvavé a
křikne „ještě další partii“
Čas stále prohrává
nejdou mu tahy jezdcem
královna strachy umírá a
král už nemá komu kralovat
Smrt chechtá se jen dutým smíchem
Tak nech je hrát, máš přece svůj Čas a
pojď se milovat!
Pocta André Bretonovi
Pod tíhou jeho pera
se drtí myšlenky
na galaktický prach
V jeho zdánlivě
nesouvislých projevech
můžeš v pravdě
tušit dotek věčnosti
kterak se v objetí
s pomíjivostí
nezadržitelně řítí
skrze tvou mysl a
dává znát
že pořád jenom tápeme
ve svých
realitách
Krásná brána
Sedím u Krásné brány tvého srdce
Jsem chromá, slepá a na smrt znavená
Mám sílu jenom natahovat ruce tam
Kde cítím že jde almužna
A na tvé bráně tuším stále zámek
Jak poznat mám že jsem už pozvaná
Tu za Krásnou branou slyším hrozný nářek
a z mého těla padá únava
Teď nevzpomínám si jak se to vlastně stalo
Prostě jsem vstala oči protřela
a narovnala zvykem přihrbená záda
Vešla jsem dovnitř i když nepozvána
A ty jsi zrovna sám tam večeřel
Tak jsme se sešli
Ty sám a já sama
Žijem tak dodnes já už nežebrám
Ty nenaříkáš aspoň né už nahlas
A naše Krásná brána hostí stovky žebráků
Na bráně visí pevný zámek
Nevěřím slibům
a snům, však
věřím zázrakům.
Slova
Venku je mlha, sychravo, už zase prší
a já jsem jako blázen s rozechvělou duší,
co neumí říct ne svým snům
Tak pořád stavím ten svůj dům
co nemá základů a vím, že jednou spadne
však v mojí touze není bázně žádné,
že rozpadne se v nic
Snad měla bych chtít víc,
nespokojit se s časnou radostí,
snad měla bych míti za dosti
že člověk jsem a můžu milovat,
žít, trpět, chápat, pomáhat…
Už nechci propadat té beznaději,
proč stále chodit sem a tam
a hledat tam kde stejně už nic není…?
A hlava pálí dál a dál
Včerejší slova dávno příval nových svál
Vím v životě jen slova nestačí...
Anděl z nebe
Přišel za mnou anděl z Nebe
vlez' si ke mně pod deku
lidská nenávist že zebe
řek' a dal se do breku
Jedním křídlem halí tváře
druhým zimu rozhání
světlo z jeho svatozáře
je půlnoční svítání
Anděli můj z Nebe pane
kde ses vzal v mém pokoji
ať mé srdce láskou plane
tvoji bolest zahojí
Nejsou to jen moje slzy
co se třpytí na tváři
celé Nebe stašně mrzí
když se lidé znesváří
Tak promlouvá mezi vzlyky
nemůžu ho utěšit
věčnost střídá okamžiky
najednou mám prázdný byt
Zmizel náhle nečekaně
možná to byl jenom sen
nenávist zas ostří zbraně
z Nebe slyším slabý sten
Pro anděla
Každý má svého anděla
tolik bych si přála
pohladit jeho něžnou dlaň
zeptat se ho jak se má
a pak bych s ním třeba letěla
aby mi ukázal svůj svět
Stačilo by mi jen pár vět
zeptala bych se ho
jestli mu není smutno
a co ho trápí na lidech
jestli já mohu pomoci
a z čeho že mívá radost
Chtěla bych mu dát napít
pak zahnat jeho hlad
a zahřát jeho nohy
kdyby útočil na něj chlad
I anděl potřebuje lásku
tak ber ji z mého srdce
můj drahý věrný příteli
Chci aby všichni věděli
že každý má svého anděla
s kterým je dobré rozmlouvat
a milovat jej bez rizika zklamání
Rozloučení
Můj milý,
dám ti na památku
kousíček svojí samoty
dám ti z uschlé růže
pár okvětních plátků
jsou cítit prachem jako ty
Můj drahý,
dám ti kapku z moře
kapku z moře slz tu poslední
zajiskří jako démant na tvém spánku
s paprsky slunce v poledni
Má lásko,
co bych ti ještě dala?
Co dát Ti mohu ze své chudoby?
Byli jsme jedno a teď roztrženi
nejsou dvě půlky
jsi jen ty
a ty…
Blázni
To jenom nám bláznům padá stříbro z nebe rovnou do dlaní
to jenom nám v děravých botech není zima
Jen pro nás spřádá symfonii hrdlo havraní
a svoboda sladká i za mříží ústavní vždy dřímá
Toužíme dávat z naší prázdnoty a srdce
po okraj plné bolem
/otázky v očích a dlaně napřažené k milování/
Věříme že jednou musí jít někdo kolem
Kouzelná flétna co zahraje a vzbudí jarní tání.
Pak příjde před oltář tak jako každoročně
Předhodí oběť zápalnou a z nebe spadne oheň
Spálí se minulost a na dně kašny
zbyde jen pár drobných
Nebude slz a nářků zbyde jen stříbro
spadlé z nebe
To stříbro co mrazí i když
lhostejnost víc zebe.
