principálka

diváci pomalu usedají, hluk slábne, sál se tiše noří do tmy.
když se rozsvítí úzký kužel světla, spatříme tvář ženy s lesklým
nakrouceným knírem.
tvář se mohutně nadechne a s klidným gestem rozvírajících se paží
vydechne píseň probouzejícího se pianina.
plátěné malované kulisy se dají do pohybu,
zahalí ženu s knírem a míří po dráhách lan a táhel dál do obecenstva.
nehlučně se otřou o první vyděšené tváře, načechrají vlasy mistra kominíka,
brunátný obličej pana předsedy, a mizí do tmy.
nikdo nehlesne a žena zpívá.
zpívá,
a my putujeme s ní.
<span style="font-style: italic">
jak bouře skryté v myslích řekl jeden mnich
tak tiše plynou stíny mračen po polích
leckdy hrom uhodí leckdy zase ne
štěstí je záhadné leč pajdá o holi
kdo ví co číhá na nás ve dnech přítomných
kdo ví zda neženou už stepí na koních
duchové hrůzu k nám do dvorků do polí
štěstí je záhada a pajdá o holi
že máš ho v ráhnoví po boku ladných žen
a že máš bůček svůj dost dobře propečen
říkáš si může se stát i věc ošklivá
však že to potrvá chvíli to potrvá
a tak si nalháváš že brzy přijde úsvit
dýku jsem vytrousil sokol kamsi ulít
oheň co hřál však zradí svého pána
a přijde rána a život tvůj se půlí</span>