preludium

<span style="font-style: italic"> osoby:</span>
rozhlasový redaktor
básník
posluchač
<span style="font-style: italic"> děje se kdesi v rozhlasovém studiu. pomalu doznívá hudba...</span>

ještě než jsme zapnuli mikrofon, mluvil jste o
červeném svetru, vzpomínáte?
...svetr. poprve jsem jej spatřil na palackého mostě.
blížil se ke mně přes řeku od železničního mostu
pod vyšehradem. od té doby jsem ho již nikdy
?skutečně? nespatřil. je to velice specifický svetr.
jiný než ostatní. vídám jej ale často. kdesi.
snad za očima. rozumějte. červených svetrů
je kolem nás přece spousta...
rozumím.
jelikož se mi tedy stále vrací v myšlenkách,
pak o něm musíte uvažovat. musíte jej
chtě nechtě vzít v potaz.
ano.
v mém tichu mi však stále uniká.
myšlenky po něm pátrají všemi směry.
bezvýsledně. co je zač tenhle červený svetr?
a proč zrovna červený? nosil jsem snad někdy,
třeba v dětství, také takový? měl jej snad na sobě
nějaký pro mne zajímavý člověk?
nějaká dívka?
promiňte, ale sám tu sedíte v červeném svetru.
to přišlo potom. nosím ho ode dne, kdy jsem pochopil,
že o něm nikdy víc nevyzvím. už si ani nemyslím, že bych o
něm mohl cokoliv zvědět. je to snad znamení? stav čísi (mojí?)
mysli? jakási zóna, napadlo mne mnohokrát, ale čeho?
myšlenky se kolem něho točí, víří, ale když jím proniknou,
umlkají... proto jsem si ho začal oblékat. rozumíte?
alespoň do něj vniknout, vstoupit do zóny a... mlčet.
dnes o něm ale mluvím, což dost dobře nechápu,
čemuž nerozumím.
pak je tedy tento záverečný rozhovor o básních,
které nám uniknou, které jsou nezaznamenatelné...
dá se to tak říct.
...promiňte, ale přece jen tu máme ještě jeden dotaz.

dobrý večer.
...haló?
ano? můžete mluvit.
dobrý večer. já mám takovej, tady na pana dotaz...
jistě.
...hm, zřetelné nadechnutí, ty... ty zrůdo!
ty hajzle svinskej! chcípáku, ty lůzo,

básník:
a jejej!

posluchač:
ty hnido ubohá, ty...ty.................

hudba kanálů se rozezní studiem v mohutné kadenci. redaktor
povytáhne obočí a roztáhne ústa do pobaveného úsměvu.

básník po chvilce:
promiňte, ale nemohli bychom to už utnout?

redaktor, do posluchačova nekončícího emočního arcivýlevu:
... víte, já jsem tu dneska poslední den a... nezlobte se,
ale nenapadá vás, že by tito lidé, ukáže prstem kamsi vzhůru
a ústa se mu zkřiví vzmáhajícím se vztekem, mohli mít také svou,
byť specifickou, ale přece pravdu?
děláte si legraci?
ani v nejmenším...
co... co to děláte? zbláznil jste se? okamžitě mě pusťte nebo...
dvacet let poslouchám takový nuly jako seš..., ozve se šílený,
stěží ovladatelný sykot, ty... hajzle sviňskej! ty chcípáku... ty...
<span style="font-style: italic">vrzání, skřípání, funění, břinkot, tupé mlasknutí, atd. nakonec básníkův
zdivočelý řev. mezi sotva artikulovanými slovy zaslechneme cosi jako
kydy, prase, zabiju, ty vyschlá... setmí se a znovu se ozývá hudba.</span>