Bohumil Macháček
(26.8.1956 - 2.5.2023) Český básník, esejista a filik z Písku. Výbor z jeho veršů s názvem Trojstěžník napíná plachty stále čeká na nakladatele. V roce 2017 mu vyšla novela 2022 Město na konci času.
Nacházíte se na stránce: Autoři /
Bohumil Macháček
ON AIR
Miluju tiché podvečery. Čas, kdy nic a nikam nemusím. O samotě nebo s někým, s kým můžu setrvat ve spikleneckém a smysluplném mlčení. Čas, kdy jsem doma, ať už je to ?doma? kdekoli, a za okny se na město a krajinu klade soumrak. Proto nesnáším letní čas, protože soumrak přichází nevhodně dlouho.Vzpomínám s nostalgií na páteční večery v bytě v Tusarově ulici. Skončil vražedný pracovní týden, přede mnou volno a prázdno. Venku se kamsi hnala celá Praha, štvaná démony odjezdů na chaty a chalupy a meganákupů v hypermarketech, a já v naprostém klidu ležel natažen na kanapi, s Ivo Pospíšilem na Radiu 1 u ucha, a sledoval, jak se venku pomalu smráká. Občas jsem natáhnul ruku pro hrnek se špaldovým kafem nebo vdechl něco z lahůdek, za tímto účelem pořízených.
Ta slast, to blaho pocitu, že já se nikam hnát nemusím, že vlastně nemusím vůbec nic, i kdyby celý svět okolo zešílel! Tady možná mají kořeny moje sympatie k nepodmíněnému základnímu příjmu. Často jsem se už z toho kanape nezvedl, jen se více zachumlal do deky a setrval při Radiu 1 až do rána.
Pondělní soumraky mívaly jinou kvalitu. Bylo to takové ?vyrovnávání hladinek? mezi dny krásného prázdna a prvním dnem odšťavňování. Ulicemi se neuroticky řítili ti, co už při pondělku mocí mermo chtěli dělat byznys nebo aspoň plnit prázdné ledničky, a já se ostentativně v blaženosti válel, zavrtán do pelíšku na úzkém kanapi, a snil.
Pendantem k pondělnímu večeru a kontrapunktem všeobecné hysterie pak pro mě bylo páteční ráno. S pomyslně vztyčeným prostředníčkem ku vší té chorobné agilnosti a shonu, válel jsem se v posteli mimořádně dlouho, ač jiné dny mi nedělalo problém vstávat o půl páté.
Nevím přesně kdy, bylo to nejspíš o letošním předjaří, dostal jsem nápad. Nenechávat si to snění a rojčení pro sebe; převést tu atmosféru lenošivých podvečerů do éteru, na rozhlasové vlny. Vést o těch zadumaných časech s posluchači spiklenecký monolog a přidávat k němu hudbu, co mám rád. Třicet minut, ne víc. Dvakrát třikrát do týdne. Takový novinový sloupek proložený hudbou. Vysílá Macháček z kanape.
Pěkný sen, ne?! Teď jen najít to správné rádio.
.
Tonoucí se stébla chytáKdyž ho melou kameny
Tvrdá lekce už v tom lítáš
Nebuď z toho zmatený
Nechytej se cizí ruky
Ani jiných údů
To jsi jenom na okamžik ztratil
Pod nohama půdu
.
Náhrdelník z dračích zubůZdobí opálenou hruď
Ještě jsem se nevymotal
Z tůně snění
Buď jak buď
Pěkný pár rozinek na dosah
A přec tak daleko
Z ruky
Ach!
.
Anděl bezhlavostiPřeláme ti kosti
Lepší s kostma v uzlíčku
Na svém vlastním chodníčku
Kam jen tlapy rysa nesly
A to ještě kdoví jestli
Než s úsměvem idiotů
Šklebit se v reklamním šotu