Titán

Obře,
Oceáne,
roucho země modře
stehy vln a lodí tkané,
u Tvých bran my pozemšťané,
tětivami tušení se napínáme
po dálkách, mně v plachty otazníku vane
jedno ze Tvých tisíc tajemství,
za kterým chci v čase hloub:
V hrobu pod vodou
kde, Titáne,
jsi?

Odpusť mi, vznešený oceáne,
budu ve tvé modré krvi, kterou ředí
od rovníku dále na sever
zabijácké bílkoviny ker,
hledat místo vpichu očkované
protipýchou, místo, kde si uhnal kolaps
parní narcis nastrojený do nádher.

-Naber slzy do důlků, nech unáhlených slov,
zdejší vody každý hlásek špatně snáší,
nesvedeš-li mlčet, ucti v otčenáši
místo s pamětí na nejstrašnější z katastrof!!
I když dávno zalilo se nebe nad ním,
musíš cítit přes roubíky tmy sem rzivět kov-
slávu… Tu dnes hledej mezi harampádím,
nezapomeň, právě vplouváš nad hřbitov,
který do věčnosti tiskne tlapa hladin.
Než jsi přišel, zvídavče, spal klidně zatím;
až jej vyrušíš, sám radostí se neutop!

-Jsi nad hrobem! Co myslíš? nikdo z mrtvých ti tam
nevystaví pomník, ty jsi živý naopak
a za to úzkostí a žalem buď tu vítán,

Viď, že něco prokletého tady visí...
Cítíš? zde i ve dne krouží noční můra:
Na kluzáku ozvěn hrůza vracející
se sem po tisících stenech na jehlicích
hrdly drcenými mrazem v těsných šicích,
nářky lidí přimíšené v skřeky krysí,
cítíš to, ač zacelena rána vdovských vod.
Pěvecký sbor mrtvých do dna vyslechni si,
ty, který zveš na slovíčko podřezanou loď!!

Jen se nestyď plakat hlavou v dlaních zabořen,
snad ještě není hříchem pátrat ve třinácté komoře!
Tiš zlobivé dítě svědomí a zatím slyš můj příběh, jak
po mých vodách brázdíval váš Titán,
že už tehdy nad hladinou byl to přepychový vrak!

2
Když světlem Rozumu byl plašen Bůh a lidská v sebe víra
ho klepla přes prsty, kterými rdousil Babylonskou Věž,
když paměť na křivdu nás k pomstě štvala: „Strhej strach a vhoď
zas jednou rukavičku Bohu do tváře, ať zírá,
co ve spolku hlav, kružítek a rukou tvořit dokážeš,“
sen otěhotněl skutkem, někdo črtal Babylonskou loď
a desítkami kladiv tlouklo srdce inženýra
a někdo živil šrouby v plástvích lešení ten plod
a někdo přikrmoval dítě zobatými jeřáby,
než za praskotu mozolů se dílo mohlo vyloupnout.
Sám člověk obry nerodí, on obry vyrábí,
a stoupá na Olymp, kam bere Boha za svůj doprovod,
chce vyrůst nad sebe - co na tom jakou zvolí cestu,
i střechu světa podepíše otisky svých bot
a tečkou vlajky probodne vrch Monte Everestu,
teď sám zbuduje první horu, která plave – pávoloď.

Byl to koráb snů, byl neuvěřitelně veliký,
člověk našel plaváčka a podle sebe pokřtil.
Korunovaný král mezi parníky…

3

Nádraží se rozednívá jasným zmatkem,
nástupiště vymetají páni svými šosy,
kufry letí za klobouky, dámy cupou s paraplátkem,
portýr vedle uniformy zavazadla nosí,
rozpoutaný rumraj, termitiště z ptačí perspektivy!
Ale nač ten pilný spěch, kam piliny těch davů
pílí, k jakémupak magnetu to každý chvátá,
ať už práce, obchodu, či dobrodružství chtivý?
A pak žasni! Co to stíní slunce od přístavu…
Vyvolávač hlásí: Něco málo minut do odjezdu,
člověk na tekuté nebe položí svou hvězdu…

Údiv cvičí zátylky a zdvihá štítky čepicí,
sloupy úžasu, jež rostou z očí dole,
podpírají oblouk jeho černé aureole,
ze čtyř kotlů čadící.
Travou davů kývá závan nadšení a dojetí,
někdo zdraví Prométhea, který odpoutá se,
někdo slíbil brzký návrat zakřiklému dítěti,
někdo dává sbohem odplouvající mu lásce:

Jak jsem smutná, smutná, smutná,
za chvíli tou lodí s pláčem pojedu,
jenom srdce nechám doma,
můj milý mi bude mávat ze břehu.

Má milá, rozlučme se, obr odplouvá,
mávám šátkem jako o život, už brzy
parní krátič dálek odřízne nás dva
jako z chleba smutku tvrdé krajíce.
Budeme je vlhčit milostí svých slzí,
hladem po sobě láskou se užírajíce.

Mnoha ústy mluví úžas v hluku odjezdových zvonů:
„Velkolepé, úchvatné!“ – „Ne, přímo monstrózní!“
„Gigantická, rekordní a nepotopitelná k tomu!“
„Utápí se v zlatě a ta velikost, co z ní?“
„Kolik to má výtlak, výkon, ponor?“
„Vida že se člověk zmůže na zázraky!“
Majitel se ušklíb: „Zázrak? ale jaký?
Myslíte snad systém vodotěsných komor?
S tím se k nám Bůh nenamáhal ze svých modří,
na Zemi ten zázrak stane se, který si člověk stvoří
vlastní rukou osvícenou vědy lucernami.
Titán dnes vyplouvá, toto dílo z rodu obřích,
samo zrcadlí nás v Bohu skrze oceány.“

4

„Kapitáne, půjčete si Ikarova křídla,
totiž, mohli bychom připlout dříve nežli včas,
Titán vlastní jméno přerůstá, tím dost je známý,
ale zkuste držet pohon stále na doraz,
ať i jeho rychlost proletí se novinami.“

A lid na lodi se opíjí a lidu šumí Šampaň v očích,
pýchu však hmyz pochybností nepíchá:
V jakém přístavu že tato slavná plavba skončí?

Setmělo se... Do tmy pospícháte, Kapitáne?
Hořlavina soumraku míchá krev s pastelem,
naposledy vidí Vaši hvězdu jasný den,
potom práskne dveřmi noc – a zítra vstane
ráno bez vás--- šestá noc tak cvaká zuby!
na vymrzlé šňůry věší mlhu -
spodní prádlo od záhuby.

Pětkrát vymění se nad Titánem nebe stráž,
pětkrát den mu otevírá slavobrány,
pětkrát noc mu přes korále oken hází plášť,
pětkrát sádrou luny utvrzena skála táž,
která ledem cloní slunce nad vodami.

Šestá noc tak cvaká zuby!

Oko prodloužené čočkami dvou druhů,
mělo zůstat připravené na cokoliv,
hledět napřed, avšak o maličko více
zdvihlo si je nebe, kde jak hieroglyf
vězí světla v písmu neznámého rytce,
čitelná jen potmě na inkoustu a ty
mámíš z této postříbřené makovice
Tajno – nejsilnější mezi opiáty.
Proč se tážeš bez nároku na odpověď?
Nech těch letů zraku nazdařbůh a zbav
oči klapek hvězd, zpět do hrsti je doveď.
Vítr vane, neviděný posel černých zpráv,
nad hlavou tě mámí chladná nádhera,
pod nohou tě houpá chladná nádhera
potom zvon a poplach, skok a spěch a shon,
vraní hnízdo, zakřič: vpředu kra, kra, kra!

Růže, vstávej, neslyšíš, jak proudí čas
červí dírou? Pouze lehounce se zachvěje
anděl strážný na barokní kudrlině,
vstávej, teď ho musíš nechat napospas -
jednou bude okapávat v rouchu řas,
až ho vyloví a nazvou Cherubínem.

Spadla lžička do kafíčka,
udělala bác!
Nespěchejme, smrtka vyčká,
vynajde si nás.

5
Střenka o střenku se o otře
obr o bok obra, lehký otřes,
to hrot pera Boha hrůzy,
škrábe ortel, píše pýše
na pancíře hrubý rukopis:
průrva mluví samá voda,
průnik pyje Boha moří
zrno smrti střikem rozsévá,
šrouby úpí, nýty kvílí,
plíce kotlů plasknou, roury
páru ztrácí, stroje hasnou,
kola skáčí z kloubů,
nová síla v pecích topí,
ohně stydnou, voda hoří,
hřídel páteř vrže,
vějíř vrtulí víc nevěje,
peklo louží vývar z oleje,
Síně slávy srdce vodnatí,
rozteklý plaz smrti slévá
sílu mužů v tenký úprk,
„Zachraň se, kdo můžeš!“
chlopně komor nedomknou,
komu do postele první vrazí
zima rozdat ránu svou?

Po nárazu na palubu vybublaly
kloboučky a cylindry
vytržené od čaje a od karetní hry,
teď je oslepuje záře bílé skály.
„Kde se to tu vzalo náhle? čistá krása!“
Pohled skelný úžasem se po ní klouže!
„-Asi jsme jen lehce zavadili o kru…“
To se lehko zazdá… Dole už to drásá,
dole v stopách prchajících rostou louže,
krysí kroky lidí cupitají v mokru,
nahoře tam pijí, tančí dosud na suchu,
přebíjejí esem veselice předtuchu.

Zkáza, ta se neohlásí -
samá voda, samá voda,
průplach lidských pláství,
koridory poplach křičí
hlasivkami dveří,
chodby žábry vlají,
tekutá smrt studí nestyda!
děti z peřin tahá,
ženám účes čeří,
v mužích skřipce nervů napíná,
všechno splavné skrádá,
podloudný proud loupí,
loupí dřevo, loupí zlato,
loupí boty, loupí cokoli,
přepilovat zámky pílí,
pláty klátí, stropy bortí,
stěny stonou, škvíry piští,
duše kruší, spáče máčí,
do všech cípů cpe se,
stoly, sesle s sebou nese
a ty živé žene bičem
Královna stád, paní Panika,
samá voda, samá proniká
průjmem strachu střevy chodeb,
s lidmi drcenými v hmyz,
tím více, čím víc se tlačí
do zad avantgardě krys.

„Špatné zprávy, pane Kapitáne!“
„Kolik máme?“ – „Hodinu!“ – „Jen jednu?“
„Nejvýš dvě a cokoli teď uděláme,
Titán neodvratně půjde ke dnu!“
„Jakže? Ke dnu? Tento kolos mezi kolosy?
kdo to říkal? - nic ho nepokoří!
kam se vrtne, smrt má v nedohlednu,
smál se dýkám v ruce Boha moří,
teď z té ruky bídný nehýtek jej pokosí?“
Údiv mlčením se svěsil z úst!
„Čluny nepostačí pro tři tisíce!“
Rozumu se vytrhují živly z uzd:
- „Honem – spusťte první člun a palte světlice!“

Samou vodou, samou vodou
osud dolévá tu číš, již
vydlabal si v trupu lodi,
nyní proměněném
v tělo vodních hodin,
v doutník pýchy sáté
průdušnicí vody,
v poviklaný ukazatel
v zlomenou kost tónu,
ve varhany, jež si samy
hrany vyhrávají
na Panovu flétnu komínů,
na punčochu šrotu,
na děravou botu,
co teď navléká ji
úděl šlapající pohromou,
na nůž hladin, který krájí
chleba spásy lidem zpod nohou,
brzy na prkénko dokrojí,
a víc nikdo nespí v pokoji,
z dveří vine se keř útěků,
trny nářků z něho razí,
trávicí trakt moře,
hloubka žravá
už je olizuje mrazy,
paty ochutnává,
zuby schodišť sotva skousnou
hrozny vykvašených davů,
a rtuť teploměru lodi
padá k bodu varu
v stoupajícím sloupci zoufalství.

Do úmoru hraje orchestra,
hraje předstíraný klid,
nakloněná scéna nutí hrát,
i když drama nelze zastavit,
smyčce skoro o sůl skřípou,
„Orfea v Podsvětí, pánové!“
modlitby se sypou
ze sepjatých dlaní,
víra drmolená rety
na korábu přeštípnutém
jako korpus cigarety
po posledním odklepání…
Salvy světlic ozařují
ohňostroj nad pohřbem,
valčíky tančené na rakvi,
telegraf hrdélkem naděje
datluje – pípá své - S.O.S.
spaste loď - žádá vás - o pomoc,
masa vod – sžírá nás - přijde dno,
spaste loď – žádá vás - o pomoc,
pomoc však – zůstává – daleko!
„Kapitáne, poraďte, jsme dva, kam máme jít?
na záchranných člunech nemají dost místa!“
Poražený mlčí, nezmůže se ani na soucit,
ale jak má řídit loď, jež ústy vlastními se sžírá,
a jež k smrti raněná se do dna prokrvácet chystá?
Vaši cestující prchají, vás opustila víra,
za zástěrkou víček lisujete víno loučení:
„Titáne, buď sbohem, bylo ctí mi pět těch krásných dní
vládnout ti, jen škoda, že chtěl dřív ten poslední
skončit tečkou noci, nenesoucí lodi přes práh černi.“
Na návnadě vratkých prutů rybařící štěstěny
svíjejí se v lidech osudy jak nabodnutí červi,
Kapitáne, to jsou ti, jež měl jste za životem dovézt
do kolébky Svobody, teď ale míří moři do hvězd!
Sám jste hvězdou byl, jíž lidé radili, jak zářit má,
a teď rozkřísnutou pověst lodi modrá maří tma.

Obrovi je úzko,
na úmrtní lůžko
proměněný potí
proužky člunů
zrnka na zob naděje,
ale šikmý čas je proti,
horní víry berou víru,
živly žížal lezou nozdrami
zděravěných doufání.
Náhle se loď vzpíná
do strmosti věže,
otevřená zlomenina
ztopořené pýchy
trčí výškou téže,
jako její pachatel,
k špici se jí sápe masa těl,
vůle tonoucích se smeká
po skluznicích namořených dřev,
hrdinství má lepru,
a i z nervů ze železa
žárem hrůzy slézá
ocel roztavená v řev
z hrdla lodi, kterou proudí
spousty vody s mírou na rakev.

Konstruktér se vězní myšlenkami v salonu:
-Dokoná mé dokonalé veledílo,
dítě z vrhu Techné oplodněné pyjem snu…
A jak nádherně se pod pravítky narodilo -
bez vady! Však sebelépe vyvedený plán
z papíru dej příště na výchovu k pochybám,
pak až u kormidla provalí se chyby,
bude pozdě, vyrojí se zrádná kdyby
skulinami chrámů, tiší nahlodači
plánů. V patách pánů skladatelů atomů
rozbíječky katastrofy věrně kráčí.
A já s nepotopitelnou lodí utonu.

A vtom pád a dolů hlučí,
bublinou je polykán
do žaludku do hluboka,
udusit se do náručí
rodné matky pospíchá,
tonoucí si stébly loká,
kosa těžší vody setne ti
hlavu těžkou sny, teď do ticha
z šíje lehké pýchy odletí,
menhir lidstva sedá ke dnu paměti
a po něm těla, z duší opadalé kvítí
za poslední stopou obra, jenž se řítí
a už klesá
už se stápí
do muzea záhuby,
do moře jak na nebesa
na nebesa naruby
a ne mrakodrapy,
ale slumy medúzí ho zdraví:
My tě vítáme!
a na hladinách znovu hladkých pozůstalí
sotva uvěří kdy: Sbohem, Titáne.

Jako kdyby nebyl, jako kdyby nebyl,
vymeteno, hladko, mrtvo po Titánu.
Ale, noci, slyšíš? zůstává tu tenký dech
jako nitka! Živá dívka zpívá na torzech,
zpívá s mořem v zádech, zpívá živá k nebi,
na loďce svých úst vesluje hláskem k ránu.

K O N E C