DVA BÁSNÍCI (inspirováno grafickým listem K.D.)

Paul:
Arthure, Arthure,
tepe mi v hlavě
když tebe jsem nalezl
ztracena byla
ubohá bláhovost
včerejších dnů

Zblázním se z toho
tys rozdrtil
jedinou větou
vše, co jsem v sobě
úzkostně hýčkal

Jak obrovská moucha
chci sytit se sladkostí
propastných klenotů
co s tebou jsem našel

Když konečně tebe
v objetí svírám
snad v sladkých pažích
najde se pro mne
zbyteček citu

Zešílím z toho
když s úsměškem
pomalu
mou ruku odtahuješ?

Artur:
Jak mršina zvadlá
je město vysněné
u Seiny oddychuje

Básníci vážení
co dobyli slov
směšní jsou
nadutci tupí

Jen jeden má oči
které mne vábí
tak trochu hadí
v nich třaslavý třpyt

Zmámený Paul
svá chtivá ústa
vztahuje ke mně
já nehnu se však

Nikdo mě nemá
a nemůže vlastnit
stejně jak verš
vržený na břeh
do moře
nevrátí se

Já toužím se vydat
do písčitých dálek
kde slova jsou
dutá svou falší

Arthure, Paule
dvojice vaše
v korábu tonoucím
válí se zpitá

Trýzeň a láska
i ta, co zabíjí
nikdy se nevytratí

I grafik byl zasažen
a temná píseň
dávného dvojhlasu
stopou se
postupně stala