Vojt Pokornej
(*1996) Student lingvistiky a sinologie, co rád fušuje do umění nebo něčeho na ten způsob - poezie, hudby, kresby, esejů.
Nacházíte se na stránce: Autoři /
Vojt Pokornej
BŘEVNOVSKÁ ASTROLOGIE
V krajině Emollu, Gmaje a něčeho novýhoVečer luští osmisměrku dalšího rána,
Na mozku rána od promeškaný noty,
Sítnice obalená nevratnym sklem nenávratna noci,
Žízeň po promoci maj otroci volnýho času.
Dusot hlasu v přímý řeči, klečí tu ostřice
Ve tmě a mlze dalekozrakosti,
Cílová rovinka pro znavený kosti prostý zlosti,
Už dosti šepotu a potlačovanýho smíchu.
Teď ozvěna reflektoru v tichu břevnovský magistrály
Naznačuje, jaká marnost je rozhlížet se a hledat,
Jaká marnost očekávat a chtít.
Svěží harmonie šera se můžou rozeznít
I když nikdo nechtěl mít je v pokoji
Nebo na židlích pod polojasnem.
Než pudem, tak zhasnem.
Zhasnem Prahu a zhasnem taky my,
Nahlídnem za dveře do zimy
A za všechny obrubníky, kde se může krčit láska.
Dráty nad zákazem zastavení se kroutěj v nasládlý nejistotě,
Oblizujou si prsty, aby otočily stránku,
Ale ta je tak trochu přilepená k hladkýmu místu na chodníku.
Vraky mraků se bořej o nepozorný pohledy
A zorný pole čtvrtka už je lačně vyhlíží,
Jen co přiblíží se poslední metro
A odveze zbytky pocitu sblížení,
Snížení pozornosti a ztížení schopnosti skrývat svý city,
Když ona je pod těma hvězdama tak pretty
A kmity inkoustu na zádech kreslej obraz krásný naivity,
Skryty pod tokem vlasů, slity v soutoku pochopení...
Cit jsi a v cit se obrátíš.
Snad se ještě vrátíš, až se na zastávce autobusu odvrátíš
A snad si ještě zkrátíš dlouhou chvíli
Nějakym bláznem pod polojasnem.
LODYHY SMYSLOVÝCH DRAH
Souznim se stromemA jeho větve, teda větve těch všech - nás všech - stromů blouděj oblohou svých lesů,
Křižujou prostor na časovejch křižnících poháněných borůvčím a asfaltem,
Míchaj chroští mezi vzpomínku na jitro,
Dmýchaj do míchy mocnejma dmychadlama všehomíra
A nepospíchaj domů, za závoru, mezi šum lidí a lidi šumu,
Spočívaj ve šlehajícím vichru pokojnosti,
Rozprostíraj vlny emocí a vjemů mezi kamínky na stěně, mezi pramínky vlasů,
Prameny not a harmonií, tunely bytí,
Hbitý nožky srnky citu cupitaj po planině plánování
A plachtěj přes plantáže platanů, naplocho a plasticky,
Vosička vzruchu třepetá třema tisíci otřesů a třímá třaskavinu odevzdání sebe -
Odevzdání nás - do mlází bezmezných záblesků tušení a odhodlání,
Mezi prázdnotu a plnost dunivých přílivů ticha a štěbetání,
Mezi jas a zář už zapadlýho slunce,
Trochu to žbluňce, když v tůňce smáčim mohutný kmeny svých prstů a chloupků na nich,
Krajina ubíhá pryč a zůstává tady, nabízí mi kvítek sladkýho nazření
A odnáší ho zase dál na křídlech zmatení smyslů,
Oblaka mihotavých ptáčků protínaj beky ovčí vlny
A ozvěna alejí nedozírna osvěcuje bzučivou stěnu vánku v džungli osiky,
Bosý nohy udusávaj náznaky bolesti hluboko pod povrch silniční kůže,
Co zmůže bouřlivý hukot motoru proti klasu pšenice a dozvuku bezvětří,
Počkám, až se jeden převtělí do mnoha a ustane halas vnitřního balastu,
Souznění cvrliků a šustů naplní prostor
A vyšumí v nádhernym orchestru obyčejna.
OVAN LETNÝHO DEŠTĚ
Jak letný dešť cvrnčí vo dlažvu a zduchem cejtí vlhná hlína,Levry spíšej pod stromný koruny, dokdy z nich zatim nesklávěj sklivý kapy.
Tak snažně smátali vlasy a naprášeli krásno na tvář!
Mezi listim na chodníce proplává poblan zelenitejch kvitů
A pylu, co eště nedávně voněl a teď se přilápí na vysklivený kože bot.
Házejou se na dálku na střehy a dvíře
A nepozíraj blízko a jeho čerstvo, jeho ladno a rozlezavo.
Fajn si spěšte dál.
PŘÍKRYV ČIRÝHO VNĚMU
Příkryv zpomínek zacloňuje mi neposkvrnno,Odklípá se než pod porývánim vitru a pod příbojenim vod,
Vod unavení a vod rozteklejho apatična,
Mezi ně kamínky nadnu se nahnu, jak zahnu do ulicí oceanu,
Brzně vránu zamyknou bránu a vně se nedostanu
Dokdy nepředkladnu dukázku novejho pomatena,
Zacloněna, potlačena a zapomněna na všehno,
Co uskrýváse mimo chladný racionálno
A zaběžený krabice opokousna bez melodie.
Vylpnu se odpod snýho pokryvu a nic mi nezbyde.
11. 9. 2018
V dálce hory mezi mraky stavěj paneláky,Ploty z rozmarýnu v dešti vařej vývar z kostí,
Kostí vepřů, kuřat, krav a dizidentů,
Brzo se jich zhostí orná půda mezi Chengdu
A vlnitejma pláněma na západě.
Na základě doměnek dálnice tvořej fakta
O vzdálenostech mezi nebem a zemí
Bez přemýšlení a chvění modřínových jehlic,
Za plotem Kunming Nan Zhan se vytváří oceán.
U stolu nudlí sedí nansheng a nahlas pouští video z mobilu
Tak jako jeho předkové po pět tisíc let,
Nüsheng na otázky odpovídá lokem feferonu...
Amitofo.
Trámy, slovo, brány, co z toho,
Když mlha z Himaláje za sebou nezavře dveře do ráje, do háje,
Prohraje jmění v partii mahjongu a už není,
Není, co by pohltila, co by objala,
Leda snad tenisovou halu a schody z prodejny.
13. 10. 2018
V hoře, v tunelu, v šumění moře,Moře prýštícího z nebe na chodník, z chodníku na boty a z bot na rohože,
Cože? To že jsem, bože, řek?
Ne, to prýští jen z horských řek a z jezera Fuxian,
Už jen pár schodů a pak ven, do roje žen a korun stromů,
Do lomů na střechy domů v údolích červených skal, možná ještě dál,
To bys tomu dal, kdyby ses tady zastavil.
Ještě tu zbyl porost posledních pár vil a jižní svahy obchodních center.
Červená skálo, zdálo se mi, že tě slyším,
Je čtvrtina života hodně nebo málo?
Nic. Jen letadlo přistálo tam někde na betonu.
Dalo si na čas, jen o vlas stihlo služební hodiny neonu a tónů ocelových žetonů v prádelně, co se nádherně rozléhaj mezi prašnýma loužema a rzí dlaždic na zdech.
2. 1. 2019
Jsme v dálce, jsme pod povrchem,Kloužeme a mžouráme,
Jsme ztracený v podchodu, osm set metrů od východu z kumbálu,
Každej sám ve svym plurálu, v sálu všeho skrytýho,
Zlýho, rozlitýho, nedobytýho;
Jsme jedenáct tisíc metrů nad věcí, umíráme stezkem;
Kdo sem dal ty mraky?
A taky tu volnost? A taky nás?
Zas vrážíme do zrcadel za rohem,
Ne, pryč s nima! Jsou plný lží.
Rodíme se v krvi, boříme se do žáru slunce,
Slyšíme svůj tep v ohni lsti, v listí úspěchů a zklamání;
Jak je sakra rozeznat?
Běžíme za svým stínem, dokud ho další lampa neobrátí,
Běžíme do výtahů mezi stropem a podlahou, zaseklý na půl cesty.
Je nám zima bez aspoň jedný olověný vesty.
Je nám zima mimo hřejivý lůno.
Bojíme se bouře a těch momentů, kdy je všechno vidět,
Propastí a puklin, prasklin a průrev, bláta vyvěrajícího na povrch,
Bláta, co má bejt za ledničkou nebo pod postelí,
V kredenci v horní přihrádce, kam nikdo nedosáhne,
Pěstujem ho a nevíme jak vypadá,
Jak je cejtit mezi prsty,
Jak chutná.
Večeře je sedm let po poledni,
Snad zdechne hladem to, co prozrazuje naši pýchu.
Napřesrok vstanem, plný křivd a slizu jako loni,
Zkrátíme si šlachy a prodloužíme míchu,
Večerní rozhodnutí jsou do jednoho k smíchu.
1. 11. 2018
Ministerstvo zdravotnictví varuje:Mluvení způsobuje únavu hlasivek.
To je mi jedno, mně vadí ta chuť,
Nevim proč bych ji měl cejtit.
Ještě jsem nepropad slovní závislosti,
Nádechům ?jak je?? a výdechům ?jde to,? někde v mlze.
Ale mluvení je prej cool.
O polední pauze se občas přidám ? děcko, co chce zapadnout.
Ale nekupuju věty v krabičkách, balim si vlastní.
Filtr jak kdy.
7. 9. 2018
Noc je plná větru,Den ji prozáří až na kost
Až mezi noclehárnama a stádama motorek zakokrhá v pět ráno kohout,
Pět ráno, právě čas jít spát,
Spát a znát svý peřiny, svý sny,
Svý očekávání a úvahy.
Ale oranžovej prach nepřestává na všechno usedat, naléhat,
Otáčí ručičkama hodin a vytrhává budoucnost z objetí,
Zamknu východ na dva západy, až odletím
Z tohohle dočasnýho hnízda s varnou konvicí na okně a ceníkem květů u postele.
Liang Rui, 220 za šedesát minut.
V ničem nevidim hrubou poetiku klavíru v Zázemí,
V ničem nevidim hebkost zahrady na jaře, ráje na Zemi.
Linka 131, únikovej východ
Skrz jeřáb a letmej svist známýho slova,
Nebe je vdova po zemi.
Mraky moje záchrana, jejich kapky moje voda z kohoutku,
Mý dva litry denně...
Chci se umět změnit a přitom zůstat sám sebou,
Ruce mě zebou ve dvaceti pěti stupních vlhka,
Na triku šedá, hnědá a zelená,
Trikolora silně ochucený večeře v pět;
pět večer, dávno čas vstát.
Vstát a znát svý peřiny, svý nohy, svý časy odjezdu,
než je den prozáří až na kost
A lítost z toho za zády je rozláme na suť
A po setmění v náklaďácích vyveze někam za město.