Nacházíte se na stránce: Autoři / Jan Maxmilián Čiverný

Jan Maxmilián Čiverný

(*1974) Člen spolku neformálních umělců Camelquerque. Grafik, fotograf i básník. S "Čívou" pořádáme každoročně 1.května na Petříne Májové čtení....

http://www.civerny.cz/

První Máj

Opuštěná hnízda

v korunách stromů

a listy na větvích

víc chtějí než jsou.

Jaro si představit

nesmát se tomu

že venku chumelí

touhle dobou.

Dřívávějc taky

slunce víc svítilo

a tráva voněla

na zemi ráj.

Po cestě ze školy

komu se líbilo

s mávátkem v ruce

oslavil máj.

Seznámení

Slunce se usmívá jako měsíček na hnoji a jeho paprsky neúprosně zahánějí vše živé do konejšivého stínu. V pravé poledne, odkud si je slyšet nasládlou melodii foukací harmoniky a nad asfaltkou se tetelí vzduch jako vlny oceánu. Je klid – i sebemenší pohyb je k smrti namáhavej úkon, jenž s chutí necháš na odpoledne, kdy slunce vleze do hory a kočky začnou s divokým mrouskáním jako každou noc tohoto léta.
Neúnavná píseň v podání harmoniky se pozvolna přibližuje a již vnímáš i směr, kterým se chca nechca otáčíš. Veselá postavička z džezu tě zaujme strakatým oblečením. Na nohou volné sandály co každou chvíli ledabyle nakopnou ňákej ten kamínek vprostřed cesty. Červené bermudy a strakatej vzor na růžový košili s krátkým rukávem, pod níž je dirkovanej nátělník tě ujistí v názoru, že básník jde rovnou z Havaje. Jeho rozpuštěné tmavé vlasy s modrými brýlemi a věčný úsměv jen dokreslují obličej, jenž zrovna špulí rty vstříc harmonice. Na rameni zavěšená plechovka od plynový masky s flaškou Rumu, jsou jediným zavazadlem, kterému byla zřejmě dána důvěra na letní putování.
Jde sám pln humoru, jenž šíří okolo sebe jako ňákej ohňostroj. Krajina kterou právě prošel jako–by ožila novou záplavou života, smíchu a radosti. Rozpustile se nakloní, přestane hrát a jen tak náhodou mi nabízí bonbón rovnou z hodinek. Jsou to takové ty dětské hodinky co mají uvnitř schované bonbónky. Che, letos jsou toho plný krámy. „Né dík!“ Asertivně ho odpaluji elegantním lobem co nejdál od sebe. „a co takhle radši panáka?“ nenechá se odstrčit hnedka na poprvé. „To jako na kuráž?“ Pouštím se opatrně do rozhovoru.
Je krásně teplo a já zase sedím na nějaký z těch laviček co jich jsou obyčejně plný parky a pozoruju cvrkot, jenž mi zní kolem uší jako nasládlá chuť orchestrionu. Pamatuji se, že jako malej kluk jsem hrozně rád chodil na Letnou k zámečku, kde snad od pradávna vyhrával, ale hlavně se točil starej dřevěnej kolotoč v takovým stylovým altánu. Starý a časem zašlý koně jejichž zpuchřelá kůže na zádech jevila již značné známky oježdění a červotočem zesláblé zábradlí a zatuchlina jako ve staré babiččině truhle tak to jsou vzpomínky, které se mi vybaví pokaždé když jdu okolo.
V hlavě mám však i místo na tu starou paní, jenž u kolotoče prodávala takové ty barevné balónky na gumičce a já pokaždý hrozně toužil mít ho pořádně zavěšenýho na kole. Tak dlouho jsem jezdil na kolotoči, tak dlouho jsem otravoval až jsem si ho skutečně vydyndal. No – chvilku i péroval pak se gumička čert ví proč přetrhla a já počal zkoumat i vnitřek roztomilé hračky. Samá sláma byl jsem zklamán, protože tak dlouho jsem po něm prahnul až jsem zjistil, že je to pouhé nic zabalené do blejskavýho papíru a převázáno sakra tenkou gumičkou.
Vzpomínky jsou pryč, nebo je snad odnés čas, ale ta hudba z orchestrionu, jenž doprovázel kolotoč na své věčné pouti, ten zvuk co byl hnacím motorem klukovské nevinné fantazie, tak ten se nezapomíná.
„Tak jó – srkni si rovnou z láhve, skleničky jsem pro dnešek nechal doma.“ Navracím se do reálu a zjišťuji, že na lavičce sedíme už dva. Pozvolna sklapnu bloček do něhož si neustále dělám ňáký ty poznámky – píši básně a někdy snad ochutnám i povídku. Své oblíbené péro značky Parker uložím do pouzdra, zvedám hlavu a jen tak mezi mrknutím oka prohodím:
„Co jsi povídal o tom panáku – dnes bych si jednoho docela dal.“

Prázdniny

Když mrtvé vagóny
jen zejí prázdnotou
poznáme opravdu
jak hodně stárnem.

Kdo chodil do školy
ten je dnes za vodou
pracovní čety už
vylejzaj z báně.

V metru dnes chybí
ti hezcí lidé
díky nimž přečkat
dlouhá jde cesta.

Kampak se poděli
kde vlastně bydlí
na konci léta
zaplavěj města.

Pro Móňu po letech

Co je to za pěkný den

léto se už blíží

jednadvacátý květen

zapomenu stěží.

Plný lásky květů růží

svátek slaví moje Móňa

zapomněl jsem na to totiž

plato jahod všechno srovná.

A jsme zpátky na začátku

první rande u vody

místo kytky přinesl jsem

tenkrát Móňe jahody.

Lidé bezdomoviční

U dálnice vprostřed města

malý ostrov naděje.

Traky přitom jezdí kolem

sem tam brzdí zběsile.

Zatáčka se utahuje

a pak dělá kolečko.

Na všechny se z křoví směje

i stanový městečko.

Předzahrádku z prken stloukaj

drobky dávaj zvířatům.

Na dálnici se furt koukaj

jak lidi jezděj na chatu.

Svatební host

Párkrát jsem na svatbě
vlastně už byl
a tak si říkám
proč bych se nenapil.

Michala svatební
a Soni košile
muzika vyhrávat
bude jim vesele.

Když bývá zvykem
na svatbě přát
svatební hosté
začnou se prát.

A něčí dědeček
v nastalé panice
k přípitku vyzívá
v rukou dvě sklenice.

Kouzelník rozdává
humoru dávku
rozpoutal nechtěně
dortovou válku.

Tance a pití
je vždycky dost
takhle si žije
svatební host.

Malá

MALÁ

Zhasínající sirka vysílá kouřový signály,
snažící se doutnat co nejdéle.
Čas ten spasitel duší je však neúprosný
a tak mizí ta, co chtěla být.

Snaha o vzkříšení je nulová,
dýchání z plic do plic už nikdo nezvorá.
Chtěla mít to co nebylo jí dáno,
s jasnou myslí probouzet se každí ráno
a utrhnout alespoň ten svůj dílek světa,
jenž protéká nám očima.

Ty vnímáš jen kousek co praští tě do obličeje
a zapomínáš, že malá sirka, ta dlouho nehřeje.
Možná, že vydrží méně nežli na Nilu peřeje,
ale přesto má právo nebýt zapomenuta.
Protože i ty bys mohl být jednou pochodeň.

Pohoda

Pohoda

Teplo, večer u krbu
sklenka J+B, klid.
Na desce vyhrává L. A. Woman
je šero, je krásně.

Ta pohoda samoty
si pohrává s rykem společnosti
a dává zapomenout
na naše starosti
minulého dne.

DÉŠŤ

DÉŠŤ

Prší tiše po noci
v neónu velkoměsta,
kapkám není pomoci,
přežije snad jedna ze sta.

Stříbrné provázky
splétají se v lana.
Je to konec otázky,
každá bude vdaná.

Ženich a nevěsta
splývají v louže.
Splachují i města,
kde kdo se klouže.

Po velkém lijáku
i kdyby maličko.
Ne jako v bijáku,
vyjde zas sluníčko.

Haiku

HAIKU

Není pravda, že máš
volnost chtít jít,
jak pták prožít let.

Hlavou když listuješ,
snad uznáš,
chci sám projít svět.
« Předchozí 1 2 3 Další »