Poezie Mezi Řádky pokračuje...

Lze vnímat více a více z toho všeho, co nás denodenně obklopuje a nad hlavou nám sviští stíhačky a bombardéry cizích myšlenek. Ano lze to vnímat a přitom si hloubit hrob, do kterého si stejně ani mobil nevezmeš. Hloubit a pomalu se zasypávat informacemi, z kterých jsme řešeto a začínají námi prostupovat, jak medúzy kinklající se vlnami oceánu, jež ve skutečnosti jsou igelitové odpady jim tak podobné. Znečištěni digitálním odpadem se mu nejsme schopni ubránit ani v lese, kde jako mimozemšťané lovíme v aplikaci Moje stromy, jak se co tady vlastně jmenuje, co je to za houbu a už už hledáme spojení, kdy bychom odtud mohli na vlak.............místo toho abychom hloubali. Místo, kde se kus ostnatého drátu objeví ve vanilkové zmrzlině, ale my se nezraníme, nýbrž pocítíme pravou vanilkovou poezii.

Zahloubat se můžete i na pravidelném měsíčníku Poezie Mezi Řádky.