NANAO SAKAKI: JÍT NALEHKO - křest knihy
Nepřišel jsem do Unijazzu na uvedení knihy Nanaa Sakakiho proto, že bych ho znal. Naopak. Přišel jsem ho poznat. Doplnit si vzdělání. Beat generation pro mě coby týnejdžera v komunistickém Československu znamenala hodně. Zábranovy překlady Allena Ginsberga a Gregory Corsa ve světovkách, Joskův překlad Na cestě, kvůli kterému jsem šel za školu, aby mi neunikl ten jediný výtisk v knihkupectví o knižním čtvrtku. A český beatnik Václav Hrabě, jehož Blues v modré a bílé se mi podařilo o jiném knižním čtvrtku sehnat ve Strakonicích, když jsem sjížděl Otavu. Nanao mi jaksi unikl. A přitom jsem ho musel vidět, když doprovázel spolu s dalšími Allena Ginsberga začátkem roku 1990 na výpravě do čerstvě popřevratového Československa. Byl jsem se tenkrát na Ginsberga podívat do velké posluchárny FFUK. Vzpomínám si na jeho mrtvicí zkřivený obličej, na to, jak zpíval a doprovázel se na přenosné šlapací harmonium, podobné, na jaké hrála Nico na svém vystoupení na Opatově, poté, co selhala technika. Na Ginsbergovu zmínku o Šumavě coby posledním zbytku pralesa, který se kdysi táhl od Alp k Baltu. Žel Bohu měl jsem oči a uši jen pro něj a jeho doprovod jsem nevnímal.
Na Nanaa Sakakiho jsem si počkal pár dalších desítek let a nelituju. Byl to v Unijazzu krásný večer. Recitace jeho básní rozdělená mezi několik vynikajících čtečů byla velmi příjemná, celá akce navíc pojata velmi multimediálně – s tancem, promítáním diáků a hudbou. Mělo to spád a Sakakiho básně z toho smysly zabavujícího proudu hudby a obrazů vyčnívaly velmi zřetelně. Někomu se to všechno, co se tam dělo, mohlo zdát rozptylující, mně ne. Těšilo mě sledovat a zase nesledovat ty proudy vizuálního a akustického, přeskakovat z vnímání propletených těl tanečníků k slovům básníka a k tónům kytary či klavíru (PS: Zuzana Dumková, klobouk dolů za ten úžasný průzračný a empatický doprovod!).
Užil jsem si i vzpomínání Pepy Janíčka na Sakakiho a jeho verze písní The Fugs. Díky němu zazněl ze zázamu i hlas Sakakiho pokoušejícího se mluvit česky. Velmi zábavné... Zíral jsem s úžasem i na poslední část akce – čajový obřad provedený panem Čajomírem. Tak jako on bych si čaj určitě nikdy nevařil, ale jednou za život ten bizar vidět stojí za to. Má italská žena k tomu poznamenala, že kdyby byl Sakaki Ital, jistě by se v Unijazzu vařily špagety. No a co?
Foto: Karel Šuster - Celé album ZDE