Tomáš Míka
(*1959) Pražský básník, prozaik, publicista a překladatel. Vystudoval český a anglický jazyk na Filosofické fakultě University Karlovy, později vyučoval angličtinu, od konce 80. let se věnuje překladům (do češtiny převedl mj. díla Johna Bunyana, Jamese Hogga, Washingtona Irvinga a Samuela Becketta). V 80. a 90. letech psal texty a hrál na saxofon v řadě hudebních formací.
http://www.mikatomas.com/
Dopisy po mrtvém
Zůstane dům a obrazy jeho
I ty však později vezmou za své
Počkají vzpomínky v očích žen
jeho dotyky na jejich tělech
Až ženy zemřou – jen dům bude stát
Budou mu přezdívat "U puklé lebky"
a obcházet ho s posvátnou hrůzou
Dům kde kdysi tak veselo bylo
kde hořel oheň kde víno se pilo
kam přišels s jednou a odešel s jinou
Bylo jich mnoho však jediná pouze
pro kterou vystavěl v podkroví pokoj
Sošná to žena krásná jak palma
O ní pak v jednom dopise napsal:
Kamení nalámat rostlinkou křehkou
do čaje nasypat vzdálená moře
vzdálené hory a vzdálená světla
vzdálené hlasy a zvířata blízká
ze sněhu ledovců stvořit jí koně
kterého pásla by malými ústy
kterého hnětla by pevnou rukou
pevnými rozkazy do jeho slabin
Jí bych dal právo být jezdeckou sochou
Jí bych si cenil jak antické stavby
Nahoru palce a palce dolů
V ní bych vítězil i umíral v krvi
Zeď má dnes nové slídové oči
zdánlivě plochý mramor se vlní
od krku k chodidlům od žeber k stehnům
od boku k boku a od zad k lýtkům
veliká žena s pevnými prsy
bělostný oblázek hladký a holý
nahmatat obrysy v prostoru prázdném
prsa jak sochy kamenná hladit
vzrušení pomalé jak had na dně řeky
z konečků prstů do celého těla
ze rtů a zubů do jazyka dole
vzrušení ledové jak had na dně řeky
svatební koláčky od žeber dolů
posbírat očima zuby a prsty
Byla to ta která po mnoha letech
ze země daleké poslala faxem
poslední pozdrav když v rakvi už ležel
šedivým písmem na šedivý papír
oslovila toho mrtvého muže
jménem kterým mu říkala kdysi
v oněch dvou letech co spolu žili
Děkuju za všechno stálo tam také
Podepsala se tak jak jí říkal
jménem které znali jen oni
šedivým písmem na faxový papír
Ten někdo přilepil na víko rakve
a na něm zůstal po celou mši
kousíček papíru jako důkaz
lásky co lásce vyznává lásku
mrtvému živá když začal už rozklad
Poslední polibek na rozloučenou
s kterým ho spustili do černé jámy
------
Odešla jednou uprostřed noci
Sbalila kufry když opile zpíval
s přáteli u vína když svobodu vzýval
Sbalila kufry a odjela od něj
a od té doby pokoj byl prázdný
v podkroví pokoj který jí stavěl
Nikdy tam nevkročil nikdo z jeho známých
Žádná z žen které přišly po ní
nesměla přespat na jejím loži
A všechny po ní byly míň než hadr
k vytření podlahy – tak zacházel s nimi
Periodická soustava prvků
tak nazýval ženy když náladu měl dobrou
Když náladu neměl vyháněl je z domu
a názvy prvků za nimi křičel:
Kadmium stroncium rtuť a síra!
(Jako by nebyly kyslíkem jenž dýchal)
----------
Z rozvalin zůstane vždy oltář chrámu
na paměť obětí zabitých lásek
na paměť biče a na paměť cukru
šípů jež zasáhly – minuly cíle
Čí je to hrob zde z květin tak úzký
máš-li snad k tělu náhradní díly?
máš-li snad náplast na lepení času?
máš-li snad solvinu jež minulost cídí?
Nevlídná samota plní zde prostor
kam slunce nevniklo snad vůbec nikdy
po mechu po plísni klouže tu noha
k zarostlé brance s rezavou mříží
Kamenné laviny na dům se valí
smrt hrozí všemu živému uvnitř
štírům a sviňkám stonožkám švábům
sesuvy půdy zdi podmílají
Oblouky klenby fresky a dlažby
knihy a obrazy dopisů bedna
čas přežvykuje plesnivými ústy
bezzubému času i dásně stačí
by rozmělnil život a vše co po něm zbylo
v tenoučkou vrstvu drtě a štěrku
Pod věčným plamínkem madonky černé
život tek proudem jak před Kristem – zpříma
Co kdo chtěl hned po tom vztáhl ruku
přitáhl k otvoru v těle a pozřel
oheň tam venku temnota uvnitř
z masa a vína přeludy hmoty
stékají do sebe jako stíny
zase se trhají a ve tmách bloudí
hledají se a v záblescích světla
zas spolu těkavě na chvíli splynou
Za jedné takové noci to vzdala
sbalila kufry a odešla z domu
opustila pokoj který pro ni stavěl
bez sebe lítostí bez sebe vztekem
Když kráčela kolem bujného spolku
utrousila sbohem čekala že ji zdrží
že za ruku ji vezme – ji královnu domu
Popřál jí však jen šťastnou cestu
ani se nezvedl od ohniště
aby ji políbil na rozloučenou
obklopen dívkami jež poznal ten večer
----------
Stal se z něj mistr umění dávných –
suchých zdí oblouků mozaiek fresek
V zahradě budoval z kamenů věž
vždy když se s kumpány opili vínem
Po mnoha dnech když došly jim síly
pohlédl na stavbu a vážně pravil:
Bude to spíš bazén – je ho víc třeba
jak se tak na vás přátelé dívám
A torzo věže dal naplnit vodou
prorazil výpusť a koryto sehnal
Vodou pak poháněl dřevěné kolo
a tím pak rožeň když prase se peklo
Jindy zas v stráni vymýtil křoví –
položil základy pro malý kostel
s apsidou na východ tak jak se patří
(později tady skladoval dřevo)
Jako by v domě chtěl mít všechno
město i hrad prales i poušť
hřbitov i moře sopku i řeku
samotu v horách kde narodil se
ulici v Tokiu kde nikdy nebyl
Žádný účel mu nezkřížil cestu
Fresku kterou ráno namaloval na zeď
druhý den večer natřel vápnem
Portrét krásné dívky zas na půdu odnes
kde na něj teklo tak dlouho až se rozpad
Vystavil ho pavoukům a dal jim právo
svou sítí dotvořit jeho dílo
splést pro tvář krásky šedivý čádor
hedvábnou krajkou jí zakrýt ňadra
Zastával názor že lepší být sám
než se o svobodu s ženou dělit
Když přišla zima a zmizeli hosté
ze stromů v zahradě spadalo listí
vzdálené hory zastřely mlhy
v děravém svetru se u ohně choulil
a v dopisech si divně stýskal:
Noci jsou dny a dny jsou peklo
práce a práce tupost a bída
Když chléb tak kůrka a nikdy ne střída
Když voda tak s močí
Když Bůh tak hlídá
Život je vězení život je klášter
poslechni dlaně a slepým okem
nahlédni dovnitř a tam pak hledej
zástupce prvohor v dnešní době
průhled do vulkánu v němž začínal život
vzorek té hrůzy v níž život se rodil
v krajkoví oděn dodnes zde kráčí
dodnes zde kraluje bez něj nic není
Nevlídná samota plní zde prostor
povinnost na hrudi sedí a tísní
ujídá z dechu a upíjí z krve
Břemeno těžké po schůdcích snésti
Nehledí dovnitř sám sobě se ztrácí
Koupená cizota stane se vlastní
nemocný na loži sotva se hýbe
klouby mu hoří a taví se oči
je-li to konec pak ať přijde brzy
----------
Dopisy po mrtvém nepřesvědčíte
o svojí pravdě byť pravdou by byla
Stovky dopisů neodeslaných
žvýkají plesnivá ústa času
schody do podkroví ztrouchnivěly
uniká uniká prchavost sama
Brána se zavřela není nač čekat
Čí je to hrob zde z květin tak úzký?
Máš-li snad k duši náhradní díly?
máš-li snad náplast na lepení času?
máš-li snad solvinu jež minulost cídí?
Máš-li snad k paměti náhradní díly?
Máš-li snad k lásce náhradní díly?
Máš-li snad k pravdě náhradní díly?
Můžeš snad prožít cos prožil už kdysi?
Tahleta láska
Tahleta láska si s námi dělá co chce
Přeskakuje ze střechy na střechu
Můžeš za ni dát ruku do ohně?
Za lesem louka za potokem les
Tahleta láska je jak splašení koně
Na hoře kamení na kamení lože
Za lesem hoří rozbořený chrám
Tam jsi jí šlapal v navoněných vlasech
Tam jsi byl v jejích ústech oddán s ní
Tahleta láska má hlad
Tahleta láska tě sní
Život mámení
stružka
přes stružku mostek
jak stužka
potůček v dárkovém balení
přejdeš na druhý břeh
je to jak mámení
stejné
jdeš po břehu
a zase mostek
na protější břeh
nádech
výdech
přejdeš
a jsi tam cos byl
v dárkovém balení
život
mámení
Velké spaní
ze čtvrtka na pátek
to byl jen začátek
mojeho velkého spaní
z pátku na sobotu
v sobotu celý den
za snem přicházel sen
ze soboty na neděli
a celou neděli
sny jako ptáci
mi v hlavě seděli
v pondělí nad ránem
odletěli
Sen o cizí zemi
Ve snu jsem se ocitl
v cizí zemi
někdo byl na odchodu
někdo zůstával
rozuměl jsem cizincům
víc než svým
a ženám
víc než mužům
Ale mně
kdo bude hádat z ruky
věštit z karet
kdo napíše horoskop
nakreslí genealogický strom
vyloží sen
poskládá mou podobu
řekne mi kdo jsem
Teď když něco končí
a nic nezačíná
XXX I.
Sny v kterých umírám
praví dívka
jsou nejlepší co mám
Vařím si kafe
Chceš ochutnat?
John-pes je celý žhavý
Vykoupat se v tvém hrnečku má milá
k tomu je farář zbytečný
Dívka ví Jen se ptá
kolik prý má dát cukru
John-pes si naporoučí lžiček
Sněz mi mou duši
vyhrkne dívka když vidí ten hlad
Nežli se naděje už z plna hrdla doufá
Zelené zuby světla
Zelené zuby světla
zakusují se ti do očí
celý život
stéká po nich
pomalu světélkující krev
obraz s kterým tě uloží do rakve
jak do nedělní pochvy
tě zasunou nevšední
odpočíváš
shrabávají prsť
když došly hroudy
přiletí klobouk
papírek s veršem
květina
hošík vzhlédne
tázavě se podívá
Lady Godiva přejde na druhý chodník
poví nám do uší
zapomenutou větu
kterou vzápětí zapomínáme
na kovadlinku naklepe sousedka řízky
hošík vylétne z okna
černoušek s křídly
věta je prázdný vlak
stojí a čeká
až nastoupí slova
od polospánku k ruce s perem
cesta předlouhá
Jsi dutina
jedna z těch
do kterých couvá rak
jsou moje všechny
vyplním ti sen
jen co se probudím
spi sladce kůže
spi hlase úsměve
sen ti vyplením
ovečko s černým rounem
přehazují si mě lopatou
hřbitovní tenisté
trénují u mramorových desek
velké umění
XXX II.
voda ve vaně
list na stromě
květy do jahod
déšť do vloček
smích i slova
dřevo do ohně
oheň do popela
led do vody
víno do krve
spánek do procitnutí
paprsek do stínu
život do vzpomínek
práce do peněz
bolest do slzy
slza do soli
přítel do ztracena
noc do dne
stárne
Konec hraní
Potlesk těl mrtvých sleďů
A sklenek při přípitku
Žoky s chmelem padají na vlečňák
Syn s otcem srazili se v krédu
Úder svatební snítky o sanitku
Jaké to asi jenom bude pak?
Pleskot dvou zpocených břich
Vlaštovka zabitá o omítku
Poslední vzpoura srdce
O hřích šustí hřích
Útěcha zraní
Jaké to asi jenom bude pak?
Cesta do Říma
Za prahem Prahy koleje a pražce
Pozdravy přátelům otci a matce
Směr Česká Třebová Břeclav Vídeň
Cesta potrvá skoro celý den
Vídeň a Graz Venezia Řím
Nedočkavostí celý hořím
Do Říma vedou všechny moje cesty
nikam jinam snad ani nemohou vésti
Navštívit papeže
se ovšem nechystám
Právě že jiný důvod
vede mě až tam
kde hlava největší církve
rozbila svůj stan
Jsem na cestě jako Jacques Kerouac
a tak:
Míjím kostry stromů
ryb zahryznutých v zmrzlé zemi
Míjím pole s osením
o jaru snícím stébly všemi
Míjím města s prazvláštními jmény
jako Cerhenice
(ta dávná česká jména líbí se mi převelice)
Velmi se mi líbí například Velim
dosud ověšená vánočním jmelím
A také můj milovaný Kolín
Neboť v Kolíně
protéká Labe líné
a dědeček houpá vnoučka na klíně
zpívaje mu sokolské písně
Vlak jede kolem Kmochova ostrova
a přicházejí vzpomínky a odcházejí slova
A líbí se mi třeba
i Česká Třebová
Přemýšlím vzpomínám a dívám se z okna
na:
Stromy ryby zahryzlé v zemi
stromy rybí kostry v zemi
v černé vodě
kalné nebe
tváře stromů
nebe šedé
pole s osením a sněhem
telegrafní sloupy vlak
mrtvá tráva trvá a tak nějak
to se mnou vypadá
Nabízím zde obraz své cestující duše
Podél trati myšlenka za myšlenkou jak kůň za koněm kluše
a představy se míhají jak vystřelené z kuše
zatímco já jak z praku
pohodlně usazen v kupé jedoucího vlaku
míjím dvě omšelé maringotky za řekou
v které se zrcadlí holé stromy
Mám rád podél kolejí opuštěné domy
pro jejich oprýskaný smutek
a promáčené stropy
a občas jsem spokojen s životem v mírném pásmu
a nechybějí mi tropy
jindy bych ovšem trochu více tepla uvítal
Dost už planých řečí
vlak se žene dál
a já vzpomněl na klasika
jenž v jedné své písni tak trefně říká
že i cesta může být cíl
A tak pro ukrácení mnoha dlouhých chvil
zpytuji sám sebe
co jsem vlastně zač
co jsem to zač-lo-věka
a jako obvykle nepřicházím na to
(a to se ode mě dokonce i čeká)
naštěstí podél kolejí stále ještě teče řeka
Pohled je uspokojen tou
temnou valící se hmotou
a od vlastní duše se tím snadno rozptýlí
aspoň na chvíli
A hledím z okna
na:
Stromy ryby zahryzlé v zemi
stromy rybí kostry v zemi
v černé vodě
kalné nebe
tváře stromů
nebe šedé
pole s osením a sněhem
telegrafní sloupy vlak
mrtvá tráva trvá a tak nějak
to se mnou vypadá
Bundes
Ja ja
jsme na rakouských hranicích
a žandárka má na bundě napsáno BUNDES
Pomni že v Evropě co nevidět budeš!
Ptá se mě kam jedu
lámanou němčinou odpovídám
přitom svou dlaň té uniformované blondýně na ňadro dám
a jak jí tak ruku na uniformu kladu
vyzvídá zdali prý kradu
Za zloděje v pravém smyslu slova se sice nepovažuji
jsem však chmaták očima
a drze si vždy prohlížím vše co mi nepatří
Hledím za výstřihy úřednic v bance
a dokonce se modlím abych ze všech tří
šel na řadu k té do níž se můj zrak
nejvíc zamiloval
je to krátká láska (ta přede mnou)
dlouhé mám za sebou
Chorobná kumulace lidských exemplářů ve městech
a můj chtíč
jsou otcem i matkou těch mých krátkých lásek
krátkých jako dlouhá fronta v bance
Nejdéle na hodinu
Úřednice vstává
musí něco přinést
a tak i zadeček si důkladně prohlédneme
pak si zase sedne
předkloní se nad jakýmsi lejstrem
a pihy na prsou
chlípníkovou radostí jsou
Dlaně předjímají hladkost jejích vlasů
ten vděk za dlouhou frontu!
za tu spoustu času
k prohlížení a fiktivnímu přitisknutí rtů
k měkoučké kůži jejího krku
Předávám občanský průkaz
což se neobejde bez pousmání
ano slečno ten mladík na fotce jsem já před patnácti lety
Složitá transakce
bohudík!
detailní pozorování dívčiných víček a rtů
a všech dalších výčnělků které mi nepatří
Ano to je největší bankovní loupež století!
Kdesi v břiše se odehrává zástupné objímání
tělesných orgánů
Slastně se miluje slezina se slinivkou a játra
s tenkým střevem
Cosi zástupného tu probíhá zatímco slečna
před mým zdánlivě klidným zrakem
svou ručkou
ohlodanou již na kost mými pohledy
vyplňuje formulář na proplacení šeku
A já muž v nejlepších letech krize středního věku
jedno jediné teď vím:
Není nic příjemnějšího než vidina peněz
zprostředkovaných tím sladkým stvořením
Žandárka přivolá žandára a oba mají starost
že se jim snad v té jejich Vídni usadím
a strávím tam všechny své zbývající dni
vlak zatím dál duní nocí
žandáři odešli
jsem tu sám se svou polucí
Škoda že staří jsme
že nejsme již kluci
doprdele kruci
písek
kluci z malých českých vísek
Čtěte všichni Nucený výsek!
My jim těm žandárům přiděláváme práci
když vypadáme jak vandráci
nejsme žádní dobrovolní krve dárci
spíš něco děsivého
jako čínští draci
něco orientálního
co začíná hned na východ od Prahy
takové ty mizerné pahorky českomoravské
tak na běžkování dobré
Oni nás nemít rádi
vůbec nás nemilovat
žandáři jedni v bundách zvaných BUNDES
a my popravdě nemít zas rádi jich
těch žándárů namyšlených
těch kundes
Oni by nejradši nám nainstalovali kamery a mikrofony do slin
aby měli přehled o každém našem polknutí
každičkém odplivnutí
my z toho být opravdu
opravdu velmi pohnuti
A jedeme dál a já hledím z okna
na:
Stromy ryby zahryzlé v zemi
stromy rybí kostry v zemi
v černé vodě
kalné nebe
tváře stromů
nebe šedé
pole s osením a sněhem
telegrafní sloupy vlak
mrtvá tráva trvá a tak nějak
to se mnou vypadá
Habsburská monarchie
Habsburská monarchie
je celá zasněžená
není jak stařec s licousy a lipicány
je něžná jako žena
a zatímco ji vlak tiše vejpůl krájí
připadám si jak v ráji
a piji červené víno
za jízdy černou nocí
a bílým sněhem se řítím k Římu
bývalému sídlu světové moci
Korejky
Rozhodly se ho zaspat
Velkého bílého vousatého chlapa
Koreječky na zkušené v Evropě
Vyděsil je k smrti
například výrokem:
Tohle kupé je pro 6 lidí
Myslely
a jak se ukázalo správně
že jen pro 4
Tím jak navrhl aby společně vysunuli 5. a 6. lehátko
Tím jak se smál a ptal se zda umějí anglicky
A v neposlední řadě pak tím
jak se vydrápal bez žebříku na horní lehátko a z šustivé plastové tašky
požíral cosi co páchlo dávno mrtvým masem
pravděpodobně z vepře
Rychlý člověk je v lehátkovém kupé
s dvěma mladými Korejkami
Napřed se zdálo že říkají cosi o thajských masážích
pak to znělo jako že rajskou jedí nejraději na pláži
a nakonec usnuly dávaje tím najevo že si jeho společnosti neváží
Ani nepočkaly na večerníček!
To je dneska Asie!
Zato však všude kolem se rozprostírá
habsburská monarchie
Zaplatily si spací vagón Korejky
tak spí
Já si ho zaplatil též a píši
Odborně se tomu říká
narkolepsie a grafománie
Spí jako když je do vody hodí
Umějí plavat?
Jsou mokré?
Utopily se?
Spí jako když je polenem praští?
Spí jako vlakem přejeté?
(Copak si bitte schön přejete?)
To byl rakouský průvodčí
Neřeknu mu co si přeji
zavolal by na mě žandáry
Korejkám je všechno jedno a spí
a ani nevědí oč na lůžku nad nimi kráčí
Že se tu chystá velká vlaková loupež!
Spí jejich klíny
spí jejich prsíčka líný
spí jejich ucabrtaný nožičky z procházek Vídní
dobrá tedy nechám je na pokoji
výjimečně budu na ně vlídný
Zadečky jim také spinkají
rovněž tak pihy na zádech a bříšcích
Spinkají vlásky jim i ouška spinkají
a ovšem oči
oči ty především bez mrknutí víček
Spinkají rtíky zoubky i jazýček
ano za rtem spí i ten
moc pěkný zdá se jim
Kim Ir Sen
Bohužel ty ručky
Bohužel ty ručky do batůžku nás nenastrkají
zip nerozepnou
rty neotevrou
jsou to ještě děti
A už jezdí samy vlakem a kdo ví
– možná už znají lítat na koštěti
Prohlížejí si bez zájmu evropská chodidla
plandající z lůžka nad nimi
Do těch se dostat máte orientální služebnice na celý zbytek
svého ponurého životního osudu
Rozpláclé nosíky
ty by brzo přestaly bavit
když ani nezačaly
Ale co s nosem
ať si mají chobot
ať třeba nozdry buldoka
to se dá zakrýt látkou
nebo se prostě tím směrem nedívat
Nedostatek mravů
Je třeba se s tím smířit
s tím nedostatkem mravů
prohlubní po morálce
kde magistr Telátko
potkává doktora Krávu
v té prázdné dutině ano v ní
děloze podobné
v poloze vleže
o prasárnách zde spolu nahlas sní
Prohlubeň po morálce
jak zajícovo lože na mezi
vytvarované bříškem
ještě teplé
po zajícově těle
Všude se válí chlupy
cestou do postele
Vystlané lože zajícovo
lože morálky opuštěné
vychládá
všude panuje výtečná nálada
morálka skotačí v lese
s ostatními zajíci
a pod umrzlým sněhem
nenachází píci
Co k tomu poznamenat?
Co k tomu říci?
K tomu už nic
jen muslimským teroristům
magistr Telátko s doktorem Krávou posílají vzkaz:
Máme vás rádi mrtvé
vybuchujte si na poušti sami
vynechte nás ze své blbé smrti
vy zmrdi
A jedeme dál a já hledím z okna
na:
Stromy ryby zahryzlé v zemi
stromy rybí kostry v zemi
v černé vodě
kalné nebe
tváře stromů
nebe šedé
pole s osením a sněhem
telegrafní sloupy vlak
mrtvá tráva trvá a tak nějak
to se mnou vypadá
na cestě do Říma
(z rukopisu, 2004)
Tomáš Míka (1959, Praha), básník, prozaik, překladatel. Žije v Praze. Knižně vydal: Nucený výsek (poezie, Argo, Praha 2003)
